Vyrástla som, pravdepodobne to bude tým

12. dubna 2014 v 14:37 | (pseudoumelkyňa) Mavis |  Iracionalizmus
"...neexistuje človek, ktorý by bol na svete náhodou. Ibaže - načo som tu potom ja? Niekedy mám pocit, že nepatrím nikde, som taká bezvýznamná nula uprostred niečoho, čo obdivujem len vo svojom vnútri.

Už od malička cítim, že som zvláštna. Nepoznám človeka, ktorý by ma chápal. Každý si myslí, že to pozná, vie si to predstaviť, lenže u mňa je veľa zvláštnych situácii."

Písal sa piaty január dvetistíc dvanásť. Presne v tú dobu som zo seba vypľula riadky, ktoré ste mali možnosť čítať. Nie, nešlo o denník. Išlo o môj vtedajší blog. Keď som bola ešte dieťa - naivné, plné ideálov, ktoré nevedelo o svete ani mäkké-tvrdé ró, no cez to všetko ho celý svet pohoršoval a život neskutočne ťažil. To boli trápenia! Myslela som si, že som zvláštna. Že som iná. Že ma nechápu. Brala som sa vážne - ako napokon všetko a všetkých okolo mňa. Na úsmev nebol čas, hlavné bolo bojovať na ceste spoločne so samotným osudom a pľuť slnku do tváre. To bola moja misia. Jednoducho som bola trpiteľ, najväčší!

Živo si pamätám na tie časy, kedy som podobné riadky produkovala denne. Vždy som sa sťažovala a ponosovala sa na všetky tie veci, ktoré som videla na chodníkoch ulice, televíznych novinách, v obchodoch, v škole... Vedela som len to - kritizovať a tvrdiť, že nič nemá sľubnú budúcnosť. Pesimizmus ako spoločník dvadsaťšesť hodín denne.

Všetko toto ma napadlo pri návšteve jedného nemenovaného blogu. Patril trinásť alebo štrnásť-ročnej mladej slečne, ktorej popis blogu znel nejako: "Som iná, nikto ma nechápe, žijem vo svojom vlastnom svete, a bla-bla-bla..." Veľmi ma to pobavilo, pretože som v tých riadkoch našla svoje vtedajšie ja. Cítilo sa úplne tak isto. Prinútilo ma to dospieť k záveru, že ľudia skutočne prechádzajú rôznymi fázami, ktoré sú rôzne dlhé a prinášajú rôzne dôsledky do budúcnosti. Pretože som sa vedela úplne stotožniť s pocitmi tej mladej slečny, ktorá ešte len hľadala všetko to, čo nájsť vlastne ani nemohla, a ktorá chápala svet podľa názorov iných, vyšších, v jej očiach pravdepodobne vzdelanejších a dospelejších ľudí. A tak ma napadlo, že sa zbytočne oberá o krásne detstvo. Akurát že v tom veku už človek na detstvo nemyslí, a to je obrovská škoda.

Musím tiež pripísať, že je fascinujúce vidieť, ako veľmi sa ľudská osobnosť mení. Zvlášť pokiaľ je to vaša osobnosť. Je nádherné vidieť, koľkými vecami ste si už preskákali a koľko záležitostí ste už prežili. A stále ste tu - vedomí svojích chýb robiac ďalšie chyby, ktorých sa budeme dopúšťať do konca nášho života. A poniektorí možno aj dávno po ňom.

Keď už mi tie riadky spomínanej slečny nedali to, čo očakávala, dali mi aspoň spomienku na moje detstvo a časy, kedy som bola najnepochopenejšia osoba na celom svete. A viete čo? Bolo krásne nahliadnuť späť.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lizzie | Web | 12. dubna 2014 v 18:36 | Reagovat

Dávam palec hore :) ...tiež som niečo podobné prežívala :D ...a mám taký pocit, že to proste patrí k dospievaniu :D ...

2 Adelaine | Web | 13. dubna 2014 v 1:32 | Reagovat

Dospěla jsi a teď jsi stejná, jako všichni ostatní. Gratuluju.

3 i r i s | Web | 13. dubna 2014 v 11:18 | Reagovat

Já tě dost chápu. Taky mám občas sklony k takovému trpitelství. Když si přečtu svoje staré články, taky si klepu na čelo, jak jsem byla pitomá. (Čímž nechci říct, že ty jsi snad byla pitomá.)

4 (pseudoumelkyňa) Mavis | E-mail | Web | 13. dubna 2014 v 16:54 | Reagovat

[3]: Napísala si to krásne a veľmi pravdivo, až na tú nepatrnú vetu  zátvorke - ja som pitomá, teda hlúpa, bola. A ako veľmi! :-) Ale beriem to tak, že to k tomu všetkému patrilo. Bez toho by som sa predsa nič nenaučila :-)

5 Angela | Web | 15. dubna 2014 v 19:38 | Reagovat

Máš pravdu, je vážně fascinující, jak se lidská bytost mění. Jako mladší jsem si stále říkala, že jednou prostě začnu bývat pořád stejná a už se nic nebude měnit v mém přemýšlení. Bylo to naivní (a ještě stále jsem ve spoustě věcí naivní a plná ideálů, a nejspíš hodně dlouho budu), protože lidská mysl a osobnost se mění stále. :)

6 Yima | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 17:27 | Reagovat

Já o sobě stále tvrdím, že jsem zvláštní. A říkám to i o jiných, to, že jsou divní. Jenže všichni to berou jako něco špatnýho, tak jim musím vysvětlovat, že toto je jedno z nejlepších označení, jakými je můžu obdařit. Protože jsem na to hrdá, protože nejsem jako ten mainstreamový dav. :)
Ale ano, dívat se zpátky, to je hrozně fajn. Některé etapy svého života přeskakuji, ale to dětství, to dětství opravdu rané, před desíti lety, možná tak po těch jedenáct, na to vzpomínám ráda. :)

7 katherine | Web | 19. dubna 2014 v 19:39 | Reagovat

Taková zamyšlení a ohlédnutí za tím, co bylo, ve mně vždycky budí jistou dávku nostalgie. Sama si moc dobře vzpomínám na období, kdy mi bylo 13, 14. Byla jsem na tom dost podobně jako ty. Pořád jsem se hledala. Nevěděla, jsem, kam patřím, ale měla jsem za to, že mám rozhodně jasno v tom, kam určitě nepatřím - do světa dětí. Už jsem si připadala velká a nepochopená. To byly časy! A je docela paradoxní, že teď se dopouštím dalších chyb, ale uvědomím si je až za pár let, kdy se takhle budu ohlížet za tímhle obdobím.
Jinak mockrát děkuju za pochvalu u mě a blogu, jsem moc ráda, že někoho motivuju! Pro mě bylo ze začátku taky moc těžké odolat některým dobrotám. Proto jsem se nejdřív naučila nahrazovat je dobrotami zdravými (bílý jogurt, med, ovoce, oříšky..) a postupně jsem si uvědomovala, že takové věci škodí celkově mému tělu, když jsem si někdy přečetla třeba co všechno obsahují a naučila jsem se uvědomovat si, že tím jenom sama sebe vzdaluju od svého vysněného těla a pořád si oddaluju cíl a cílovou rovinu. Pak to šlo úplně samo a teď na takové věci už hodně dlouho chuť nemám. :)

8 Kesie-chan | 27. dubna 2014 v 12:51 | Reagovat

Krásný článek :) Jen, ačkoliv to vyzní, že jsem taky ta "puberťačka". Není to tak, že by mi vadilo, že mě lidi nechápou, nikdy to tak nebylo a nikdy to tak nebude. Ani jsem to od nich neočekávala. Nikdo nedokáže dokonale pochopit 2.ho člověka a pohlédnout úplně až k jeho duši. U mě to ovšem bylo tak, že já spíš odhadla myšlenky a tužby druhých lidí,ale já jim zůstávala skrytá.Bavilo a do dneška mě baví zkoumat lidi, jejich emoce, rozhodnutí a pohnutky. Je to velmi zajímavé, když je člověk denně pozoruje a učí se tím.  Potkala jsem jedinou osobu, která ačkoliv to mnou zprvu docela otřáslo, chápala tu podstatu mě, to co čeho si nikdo za x let přátelství nevšiml to on poznal za pár měsíců. Dokázal pohlédnout za ty roky netknuté obranné zdi, jako by to bylo sklo. Jsem člověk, který nedává najevo emoce. Přesto si ho ale za to vážím, což bych mu nikdy neřekla. Závěrem chci jen podotknout, že jsem se též vždycky cítila nepochopená. Dívka, u které i její nejlepší přátelé měli problém všimnout si jejích "skrytých" problémů,(byla jsem za to ráda) ale vždycky jsem tak nějak věděla, nebo alespoň doufala, že potkám někoho, kdo by pochopil.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama